Sociální práce s LGBTQI+ dětmi a mladými lidmi

Existuje široká škála sociálních služeb zaměřujících se na děti a mládež – od sociálních pracovníků a pracovnic ve školách a školských poradenských zařízeních, přes různé (nízkopodlažní) kluby pro děti a mládež, dětské domovy, azylové domy, až po OSPOD.

LGBTQI+ děti a mládež, pokud kolem sebe necítí podporu pro svoji jinakost, nebo jsou dokonce vystaveny projevům homofobie či transfobie, jsou v takovém případě více ohroženy rizikovými jevy (různé formy sebepoškozování, zneužívání návykových látek, suicidalita, poruchy příjmu potravy, kriminalita, sexuálně přenosné nemoci, sociální izolace a další). Je třeba, aby si sociální pracovníci/pracovnice těchto rizik byli/y vědomi/y a brali/y je vážně.

Následující část kapitoly se zabývá sociální prací s dětmi a mládeží obecně se zaměřením na několik nejdůležitějších jevů, se kterými se mohou sociální pracovníci/pracovnice v praxi setkat (tzv. duhové rodiny, sociálně právní ochrana dětí, zneužívání návykových látek).

Základním dokumentem stanovujícím občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí, je Úmluva o právech dítěte (The United Nations Convention on the Rights of the Child), která byla přijata Valným shromážděním OSN 20. 11. 1989.

Výzvy, kterým mohou čelit LGBTQI+ děti a mládež:

• Fyzické i psychické zdraví dětí a mládeže může být negativně ohroženo jejich nepřijetím zejména rodinnými příslušníky po coming outu nebo pokud dítě vyrůstá v prostředí, které se staví negativně k otázkám kolem sexuální orientace či genderové identity;
• Nepohodu a pocity méněcennosti může podpořit, pokud ve škole nebude zmínka o LGBTQI+ lidech ve školních osnovách, například v sexuální výchově, v horším případě pokud na škole dojde/dochází k šikaně z důvodu homofobie či transfobie;
• Pro zdárný vývoj je také pro děti a dospívající důležité mít pozitivní vzory, někoho, s kým se mohou ztotožnit.

Je třeba, aby sociální pracovník/pracovnice bral/a sexuální orientaci a genderovou identitu jako důležitou část osobnosti dítěte. Podle výzkumů rizikové chování u LGBTQI+ dětí a mládeže (sebepoškozování, zneužívání alkoholu či drog, sebevražedné jednání atd.) klesá s tím, jak roste tolerance vůči LGBTQI+ lidem ve společnosti. Například v USA po uzákonění manželství i pro stejnopohlavní páry klesla sebevražednost u školáků a školaček na druhém stupni o cca 7 %, u LGBTQI+ školáků a školaček dokonce o zhruba 14 % [8]. Před uzákoněním tohoto manželství v roce 2015 bylo riziko sebevražedného jednání dvoj až trojnásobné u LGBT mládeže oproti heterosexuálním mladým lidem [9].

Během dospívání se formuje osobnost člověka sebevědomí a psychické pohody. Mladý člověk je velmi citlivý na projevy homo/transfobie, ať na ně narazí ve škole, doma nebo na sociálních sítích, přičemž některé tyto projevy mohou být velmi subtilní, např. vtipkování na účet LGBTQI+, to ale nemění nic na tom, že i tohle může mladého LGBTQI+ člověka zraňovat, případně traumatizovat a narušovat jeho psychický vývoj.

Kritické období je pak coming out a reakce druhých na něj. Pokud se dítě nebo mladý člověk sociálnímu pracovníkovi/sociální pracovnici svěří, znamená to, že v něj*ní má důvěru, což je dobré znamení. Je třeba, aby tato informace byla brána vážně a nebyla bagatelizována např. tvrzením, že je to jen fáze, nebo že je to dneska v módě – sociální pracovník*ice nepátrá ani nesoudí, ale jedná v nejlepším zájmu svých klientů a klientek. Sociální práce by se stále měla zaměřovat na původní zakázku, pokud tomu dítě či dospívající nebude chtít jinak. Zároveň neznamená, že když se mladý člověk z nějakého důvodu nechce projít coming outem, že je to automaticky špatně. Proces coming outu by si měl řídit každý sám podle toho, jak to bude cítit.

V případě, že coming out zejména v rodině nebo ve škole nedopadne dobře, je velmi důležité, aby sociální pracovník*ice dokázal*a dítě či dospívajícího patřičně podpořit, a zároveň se snažit zapojit do věci v rámci možností i rodinu, školu nebo širší okolí klienta*ky a hledat systémové řešení. Ještě důležitější je zapojení okolí, pokud jde o uživatele*uživatelky pobytových sociálních služeb (dětské domovy, azylové domy, domy na půl cesty atd.), protože heterosexuální či uživatelé*ky služby, co neprošli*y coming outem, se mohou cítit ohroženi*y otevřeně žijícími LGBTQI+ lidmi.

Děti v péči gay nebo lesbických párů

Otázka, zda má na výchovu dětí vliv to, zda je vychovává heterosexuální, či stejnopohlavní pár, se řeší od 70. Let. 20. století, a to zejména v souvislosti se svěřováním dětí do péče v důsledku rozvodů. Od té doby byly realizovány stovky výzkumů na toto téma. Kritickou metaanylýzu několika desítek studií provedli např. Staceyová a Biblarz v roce 2010 a na jejich základě došli k závěru, že existují jisté rozdíly mezi dětmi vychovávanými heterosexuálními a stejnopohlavními rodiči, jde zejména o preference při volbě povolání (dívky lesbických matek o něco více než ostatní dívky zajímají povolání tradičně připisovaná mužům, např. inženýr nebo kosmonaut), chlapci lesbickckých matek zase vykazují méně agresivní chování v porovnání s ostatními chlapci, nebo méně výrazně preferují hry označované tradičně za chlapecké. Děti stejnopohlavních párů rovněž častěji v průběhu dospívání řeší svou sexuální orientaci, ovšem počet leseb a gayů mezi nimi není výrazně vyšší, než v běžné populaci.

K podobnému závěru dochází i S. Golombok, a to, že pro psychický vývoj dítěte má zásadnější vliv kvalita vztahů v rodině a širší sociální prostředí, než např. sexuální orientace, genderová identita nebo biologická spřízněnost s rodiči. Existují další desítky výzkumů potvrzujících, že sexuální orientace nemá žádný vliv na schopnost být dobrým rodičem, např: zde, zde nebo zde.

Argument, že lesby a gayové nejsou schopni tvořit trvalé stabilní svazky, a tudíž nemohou vychovávat děti, výzkumy neprokázaly, naopak se ukazuje, že stejnopohlavní páry tvoří stejně pevné vztahy s obdobným emocionálním poutem jako páry heterosexuální. Obavy o nedostatek mužských či ženských vzorů jsou neopodstatněné, variant výchovy dětí je již dnes mnoho a žádný z modelů nevede automaticky dítě k patologickému vývoji nebo dysfunkci.

Klíčové pro zdravý vývoj dítěte je, aby mělo rodiče, kteří ho milují, věnují se mu a zároveň dokáží řešit problémy a jsou si vzájemně oporou. Svá stanoviska k tomuto v souladu s prezentovanými výzkumy vydaly i renomované světové asociace psychologů (Americká, Kanadská, Australská a další).

„Souhrn současného vědění tedy poukazuje na to, že rodiče stejného pohlaví nejsou stejní jako heterosexuální rodiče, ale na zdravý vývoj a duševní pohodu jejich dětí to nemá negativní vliv. Můžeme považovat za prokázané, že schopnost být dobrým rodičem nesouvisí se sexuální orientací.“ Pazlarová, H. Pěstounská péče – Manuál pro pomáhjící profese, s. 252.

Jinými slovy, když se rozhoduje o tom, komu se dítě svěří do péče, není možné vylučovat žádného člověka jen na základě jeho sexuání orientace.