Sexualita seniorské populace, ať je jejich orientace jakákoli, se obvykle ze strany poskytovatelů sociálních služeb nebere v potaz, protože se má za to, že jsou asexuální. To je ale jenom mýtus, díky kterému je tato (důležitá) součást osobnosti člověka v seniorském věku ignorována.
Starší LGBTQI+ lidé jsou taky opatrnější a tolik se nepouští do coming outu, protože zažili doby, kdy rozmanitost v sexuální orientaci či genderové identitě nebyla příliš tolerována, či byla dokonce trestána. Jen minimum trans osob procházelo tranzici před rokem 2000. LGBTQI+ lidé navíc často čelí sociální izolaci, protože nemají děti, a mezi mladšími zejména gayi panuje kult mládí a krásy. Také jsou ve větší míře ohroženi chudobou.
Pro poskytovatele sociálních služeb jsou tedy LGBTQI+ seniorky a senioři v podstatě neviditelnou menšinou. Mnozí si myslí, že u starších lidí už je to jedno, že je to soukromá záležitost, kterou by si každý měl nechávat pro sebe, případně že LGBTQI+ jsou jen mladší lidé a mezi staršími se již nevyskytují.
Doporučení pro zařízení zdravotních a sociálních služeb pečujících o seniory:
Nelze předpokládat, že přistupovat ke každému stejně bez ohledu na jeho*její sexuální orientaci či genderovou identitu umožní LGBTQI+ seniorům*kám cítit se bezpečněji. Tento přístup bohužel často sklouzává k tomu jednat s každým jako s automaticky heterosexuálním a vede k přehlížení specifických bariér, kterým LGBTQI+ senioři*rky mohou čelit.