Práce s transgender klientelou (čtení)

Mezi důvody, proč může transgender klientela vyhledat terapeutickou péči, patří následující:

• Potřebují podporu v průběhu procesu potvrzení genderu (tranzice)
• Potřebují stanovení diagnózy v rámci procesu potvrzení genderu (tranzice)
• Potřebují podporu při prozkoumávání své trans identity
• Potřebují konzultaci nebo podporu ohledně běžných životních záležitostí, které nemají nic společného s jejich trans identitou

Trans klientela patří mezi nejzranitelnější v LGBTQI+ populaci a je více ohrožena např. depresivitou, úzkostností nebo i sebevražednými myšlenkami a pokusy. Více o genderové identitě pojednává Modul 2.

Podle zkušeností trans osob terapeuti*ky buď postrádají patřičné znalosti, a proto nemohou porozumět některým aspektům genderové rozmanitosti, nebo trans klientelu využívají jako zdroj informací a mají pak tendenci ignorovat původní zakázku.

To se ukázalo např. i ve výzkumu, který byl proveden v rámci mezinárodního projektu SWITCH, který za ČR realizoval Národní ústav duševního zdraví a organizace Transparent.

Výzkum byl zaměřen na spokojenost se zdravotnickými a psychologickými službami a zúčastnilo se ho 223 respondentek a respondentů z řad trans a nebinárních osob žijících v ČR. Data byla sbírána prostřednictvím online dotazníku během prosince 2020.

Obecně byla spokojenost s psychologickou nebo psychoterapeutickou péčí zhruba dvoutřetinová, ale některé výpovědi o zkušenostech, které tato cílová skupina s terapií měla, jsou poněkud znepokojující, viz dále.

„Mám sice celkovou zkušenost jen s pár lidmi z tohoto oboru, ale bylo by dobré, kdyby ke mně jako k trans člověku nepřistupovali jako k někomu, kdo potřebuje spravit, a kdyby používání mého rodu při oslovení nebylo jen výjimkou.“

„Nejtěžší je sehnat psychologa, který aspoň tuší, co to je gender, je to taková sázka do loterie, protože to psychologové o sobě obvykle nemají uvedené na stránkách, zda respektují trans lidi a mají dost znalostí, aby si člověk nepřipadal na sezení jak v zoo.“

„Psychologové a psychoterapeuti by měli*y mít vědomí o trans lidech a identitách a seznámit se s různými problémy častými u trans a dalších LGBT lidí, protože často ztrácím půl sezení vysvětlováním.“

„Za celý život jsem prostřídal spoustu psychologů, psychiatrů a terapeutů a drtivá většina nebyla schopna vůbec pochopit to, že jsem muž, ale brala mě jako ženu, co se snaží být někdo jiný, nebo jako lesbičku, co je ráda v mužské roli. I ti, co pochopili, že jsem asi muž, se mnou pořád jednali jako s ženou.

Chápu, že toto může někomu dělat problém, ale u těchto profesionálů bych očekával jistou profesionalitu, pokus o pochopeni a změnu perspektivy. Věřím, že většina z těchto lidí, co se mi snažili pomoci, jsou velmi dobří v tom, co dělají, ale nedokázat se zbavit předsudků nebo vlastních představ mě nejen odradilo od veškeré lékařské péče, ale i posléze vedlo k pokusům o sebevraždu.

Pobyt v nemocnici jsem strávil na ženském oddělení a bylo mi sděleno, že mě budou oslovovat jen v ženském rodě. Byl jsem donucen používat dámské záchody (a sprchy), což vyvolalo mezi ženami, co se mnou nebyly na pokoji, všelijaké reakce, a sám jsem musel trpět to, že jsem byl považován za neslušného muže. Je možné, že kdyby tito lidé měli nějaký výcvik, jak se chovat v přítomnosti  trans nebo nebinárního člověka, třeba by to pomohlo.“

„Před tranzicí jsem navštěvoval psychologa, měl jsem problémy se sociální fóbií. S ním jsem ale načal i otázku sexuální orientace, kdy jsem mu bázlivě říkal, že jsem asi na holky, a on na to, že si to nemyslí, což dle mého názoru by neměl psycholog vypustit z pusy a tenkrát mě to dost zarazilo.

Celkově jsem se tak snažil přizpůsobit společnosti, že jsem nastavoval jakousi formu bez života. Nebo prostě sochu, postavu, kterou by viděli místo mě samého. Nakreslil jsem to kdysi jako dům s otevřenými okenicemi i dveřmi, ale duše schovaná někde v koutku, která se bojí vylézt. A když se ta dušička odvážila vykouknout na psychologa s něčím, co jí bolí, tak ji zase poslal zpátky.

Na to mi doporučil sexuologii, že tam používají vulvektomii a orientace se tam prokáže. No opravdu jsem neměl náladu jít na takové debilní vyšetření. A spíše mě to celé vystrašilo.

Pak jsem mu i říkal, že se cítím jako kluk, a on se ptal, proč si to myslím. Já na to, že to cítím tak odmalinka, jako malý jsem byl o tom skálopevně přesvědčený a všem jsem to říkal, odmítal jsem dámské šaty, schovával vlasy pod čepici, kamarádil hlavně s kluky a dělal klučičí věci, s kamarádkou jsme si hráli na prince a princeznu, chodil jsem suverénně s kamarádem na mrskačku, když se mi ale všichni smáli a rodiče to brali celé jako legraci, časem to došlo i k mému sebevědomí a začal jsem se přizpůsobovat společnosti, v období puberty jsem se k tomu několikrát vrátil, ale odpor spolužáků mě odradil.

Na to mi řekl, že je normální, že v dětství se holky převlékají za kluky a dělají klučičí věci, ale že pak z toho vyrostou… Měl jsem toho psychologa docela rád, byl to rozdavač dobré nálady a dával mi najevo, že názory ostatních mi můžou být putna, což mi pomáhalo. Ale částečně mi i ublížil a znovu srazil mé sebevědomí tím, že mi nenaslouchal ohledně orientace a genderové identity.“

„Jenom jsem chtěl najít někoho, komu bych mohl říct svoje pocity, aniž bych byl jakkoliv odsuzován či aby se mi neodebrala možnost hormonální léčby nebo chirurgických zákroků. To, že jsem trans muž neznamená, že nemůžu být bi. To, že nehodlám mít operaci pohl. orgánů neznamená, že jsem o něco míň muž. … Každý jsme nějaký :)“

Sexuální orientace a genderová identita jsou dvě různá témata a je třeba je řešit odděleně, pokud na ně dojde. Sexuální orientace nemusí být pro trans klientelu tématem, ale existují případy, kdy může být v centru pozornosti, např. pokud je ovlivněna procesem potvrrzení genderu (tranzicí), takže se klient*ka musí vyrovnávat s „novou“ heterosexuální nebo LGB identitou.

Zatímco sexuální orientace nemusí být předmětem zájmu, sexualita jako taková je často inherentním tématem genderové identity člověka. Klient*ka tak může např. vyhledávat sexuální zážitky, které by potvrdily jeho*její pocit sebe sama ve své pociťované roli.

Například může existovat trans žena, která má pocit, že svůj gender může naplno prožít pouze s velmi maskulinní osobou. Sexualita trans osob tedy má v terapeutickém procesu své místo a měla by být možnost v bezpečném a nehodnotícím prostředí otevřít volně i toto téma.

Moci se vyjádřit a být vnímán*a v souladu se svou identitou je obojí pro trans člověka důležité. Mohou tedy existovat prvky genderového vyjádření, které slouží hlavně k tomu, aby trans lidi vnímalo okolí v souladu s jejich genderovou identitou, ale mohou existovat i prvky, které jsou spíše o jejich vnitřních touhách.

Nemusí být snadné najít rovnováhu mezi důrazem na to, jak člověka vnímají druzí, a vlastními touhami a přáními. Mohou nastat situace, kdy se perfekcionismus nebo nutkání přizpůsobit se mohou stát tématem diskuse s trans klientem*kou.

Trans osoby mohou zažívat „tlak“, aby výsledek medicínské tranzice odpovídal společenským genderovým normám, což ale může celý proces spíše ztížit.

„Pomlouvání a zesměšňování vzhledu ostatních pacientů, které jsem ani neznal. Uvedl to jako příklad toho, co pro něj „neznamená muž“ (o jiném trans klukovi uvedl, že to podle něj „není muž“), šlo o barevné vlasy.“ – z výzkumu v rámci projektu SWITCH, zkušenost respondenta se sexuologií.

Vždy je tedy třeba brát trans klienta*ku jako komplexní bytost s tělesnými, sociálními a jinými potřebami, které nemusí korespondovat se společensky nastavenou binaritou, a poskytovat potřebnou podporu bez hodnocení nebo snahy člověka modelovat tak, aby se do nějaké škatulky vešel.