Poškozující profesní praktiky vůči LGBTQI+ lidem (čtení)
Vývoj diagnostických manuálů
Je důležité si připomenout práci s genderovou, sexuální a vztahovou rozmanitostí na pozadí vývoje oficiálních diagnostických manuálů:
- DSM – Diagnostický a statistický manuál duševních poruch vydávaný Americkou psychiatrickou asociací
- Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) globální standard pro zaznamenávání zdravotních informací a příčin smrti Světové zdravotnické organizace
| DSM | MKN |
| První edice (1952)
Homosexualita je v kategorii “sociopatické poruchy osobnosti”. Druhá edice (1968) Homosexualita je označena jako “sexuální deviace”. Třetí edice (1973) Dochází k závěru, že sexuální orientaci nelze změnit, přitažlivost ke stejnému genderu je součástí normálního spektra lidské sexuality. Pátá edice (2018) “Porucha pohlavní identity” je nahrazena “genderovou dysforií”. |
Šestá edice (1948)
Homosexualita je označena jako “sexuální deviace”. Desátá edice (1992) „Sexuální deviace“ je nahrazena „ego-dystonní sexuální orientací“, přičemž je zachována představa, že sexuální orientaci nebo genderová identitu je možno změnit. Jedenáctá edice (2018) Homosexualita je zcela odstraněna, „transsexualismus“ v oblasti duševních poruch je nahrazen „genderovým nesouladem“ v oblasti sexuálního zdraví. |
Ačkoli tedy „homosexualita“ a trans identita oficiálně již nejsou patologickými diagnózami, LGBTQI+ osoby stále zažívají poškozující praktiky zaměřené na „uzdravení“, „změnu“ nebo „napravení“ jejich milostné orientace či genderové identity. Světová psychiatrická asociace v tomto ohledu uvádí:
„Jakýkoli zásah, jehož cílem je ‚léčit‘ něco, co není poruchou, je zcela neetický.“
Škodlivé účinky konverzní terapie
I když je konverzní (či reparativní) terapie v odborných kruzích v oblasti psychologie a psychoterapie brána jako pavědecká metoda, která nepomáhá a je kontraproduktivní, stále ještě se objevují lidé, kteří se jí zastávají a obhajují ji. Samotná existence konverzní terapie je produktem cis/heteronormativní společnosti, která si ještě nezvykla na rozmanitost sexuálních orientací a genderových identit.
Mezi důsledky konverzní terapie patří narušení sebeúcty, zesílení úzkostí, depresí, suicidálních fantazií, psychosomatických obtíží nebo navození impotence. Dále např. snížená upřímnost (jak k sobě, tak k druhým lidem), vyšší míra sebenenávisti, častější užívání návykových látek a rizikové sexuální chování, zmatení v otázce vlastní identity, ztráta víry, pocity viny, studu a bezmocnosti, zvýšená tendence k sociální izolaci, prožívání zrady od poskytovatelů „terapie“ a vztek na ně nebo přesvědčení o promrhání času a zdrojů.
Podle Williamsova institutu bylo v USA konverzní terapii vystaveno více než 700 tisíc LGBTQI+ osob. Zatímco v zahraničí je častější vytváření spolků nebo skupinových programů přímo zaměřených na snahy o změnu sexuální orientace či genderové identity, v českém prostředí se můžeme potkat spíše se solitéry, osobami z různých oblastí uplatňujícími různorodé teorie o původu a způsobech „léčby transsexuality a homosexuality a jejich předcházení“. Tyto snahy může uplatňovat široké spektrum osob, ať už z laické nebo odborné obce, pracovníky*ice v pomáhajících profesích nevyjímaje.
Pomáhající pracovníci*nice by rozhodně u své klientely neměli*y podporovat sebepatologizaci a sebestigmatizaci. Jejich úkolem je respektovat složitost situace, v níž se daná osoba nachází, snažit se pochopit její vnitřní svět, pomoci jí vyznat se v jejích motivacích a citlivě ji provázet procesem sebepoznávání.
Náplní práce může být i podpora v hledání sociální opory, dále pak v otázce rozhodování, kdy, komu a jak je možné se se svou identitou svěřit.
Je také vhodné informovat o možných pozitivech a rizicích jednotlivých řešení (např. sdělit, že neexistuje postup, u kterého by bylo prokázáno, že vede ke změně sexuální orientace nebo genderové identity).
