Lidé obvykle neprocházejí procesem coming outu stejnou rychlostí nebo ve stejném pořadí. Někteří lidé si uvědomují svou identitu v raném věku, zatímco jiní ne, a tento proces může být dlouhodobý, nebo naopak velmi rychlý.
Coming out není jednorázová záležitost, ale proces – v každé nové situaci (při seznámení s novými lidmi, po nástupu do nového zaměstnání, na poznávacím zájezdu atd.) se člověk rozhoduje, zda a jak vyjádřit svou identitu, zda se svěřit nebo si to nechat pro sebe.
Coming out může může být i vícenásobný – někteří lidé mají více než jednu LGBTQI+ identitu (např. jako transgender žena, která se také identifikuje jako lesba), a ty si nemusí nutně uvědomit ve stejnou dobu. Nebo v případě osob, jejichž uvědomění identity se časem mění, rozšiřuje, najdou si „škatulku“, která jim více sedí.
Můžeme podléhat dojmu, že žít otevřeně je „dobré“, „zdravé“ a člověk je tam šťastný, naopak „schovávat se ve skříni“ musí být „nezdravé“ a „špatné“. Někdy lidé předpokládají, že LGBTQI+ osoby se necítí dobře, dokud nedosáhnou „konečné“ fáze coming outu, kdy jsou zcela otevřené ohledně své identity a jsou s tím v pohodě.
Ve skutečnosti neexistuje žádná „konečná“ fáze a žít otevřeně znamená pro každého něco jiného. Nejde o nic černobílého a vždy je důležité brát ohledy na to, jaké představy, potřeby a cíle má v tomto smyslu naše klientela, a hlavně nikoho do ničeho nenutit, ale ani si nehrát na spasitele*spasitelku a nabízet, že tu práci odvedeme za ně.
I když můžeme nabídnou „jen“ pochopení, přijetí, podporu nebo možnost o tom mluvit bez posuzování a odsuzování nebo bagatelizování, je to obvykle nejvíc, co v dané situaci můžeme udělat, protože mnoho LGBTQI+ osob se obává právě odsouzení nebo odmítnutí.